Vincenc Cink

Narodil jsem se v chudé rodině v Dolních Heřmanicích 21. ledna 1892 jako třetí dítě, otec Antonín Cink, matka rozená Kuběnková. Bylo mi dáno jméno Vincenc. Po šestém roce jsem začal chodit do školy v Horních Heřmanicích vzdálenou od mého rodiště přes půl hodiny. Zůstával jsem tam většinou přes oběd o kousku suchého chleba nebo něco připraveného z brambor, k tomu často jsem se musel děliti tímto obědem se starším spolužákem, který dával dozor přes oběd. Tato daň byla placena, abych nebyl zapsán a zbavil se tak výprasku za špatné chování. Oblek můj byl většinou z obnošeného šatstva a botů po starším bratru. Dohled rodičů o prospěch veliký nebyl pro jejich práci, nás ještě 4 sourozenci. Po škole pomáhal jsem různé práce jak doma, tak u bližších sedláků. Mládí nebylo závidění hodné. Tak jsem vychodil 5 tříd obecné školy. Po propuštění ze školy odešel jsem od učení do 2 hodiny vzdáleného města Lanškrouna na malířství, neboť jsem v kreslení velice prospíval. Bylo to učení mučení a k tomu museli ještě rodiče platit jako stravné 75 zlatých na 3 roky. Město Lanškroun i okolím čistě tenkrát německé a také podle toho my čeští učni jsme se měli. Stále mě byla vytýkána národnost česká, kterou, jak jsem mohl, projevoval a dobře pamatoval při školním vyučování a vypravování učitele o hrdinství Čechů a jejich nezlomnosti. Práce pro nás učně byla. V pět hodin jsme stávali a do 9 hodiny nebyl pro nás žádný oddych. Strava pro nás zelí a brambory. Když přišla neděle, byli jsme nuceni napustit si vodu z vodovodu i v zimě a jít se pěkně do kůlny umýt. Po umytí na půdu oblékat. Nebyl-li rychlý, již si knoflíky u košile nebo kalhot nezapnul. Po tomto mučení spěcháme do školy učňovské německé.

Konečně jsem vyučen, pracuji jedno léto na místě samém. Příští rok odjíždím do Prahy na práci. Poté pracuji ještě v České Třebové. Přišel rok 1914. Jsem z jara odveden. Nastupuji vojenskou službu a 1. listopadu odjíždím na frontu.  Po ústupu do Karpat přebíhám sám k Rusům v Novém Sandci, odkud nastupujeme pochod do Lvova, za strastiplných podmínek. Ve Lvově jsme naloženi do vagonu po 70 a odjíždíme na Kyjev a Bělgorodo, kde zůstávám v lágru a v roce 1915 na jaře odcházíme na práci na velkostatek v Bezsonovce mezi Charkovem a Bělgorodem.  Je nás tam Čechů nejdříve 10 a pak přicházejí další. Tam jsme poznali ony velkostatkáře. Jejich výměra se odhadovala přes 9000 měřic. Práce u nich byla, když slunko vycházelo a když zapadalo. Strava ráno kaňďor, v 10 hodin herinek a černých chleba, v poledne zelná polévka a prosná kaše, odpoledne herinek a večer kaňďor, tj. zavařené proso ve vodě. Tuto stravu dostávali i Rusové dělníci.

V roce 1917 odcházím po velkých obtížích do legie do Žitomiru. Život skutečně bratrský pro vlasť. Po zhroucení se ruské fronty odcházím se 4. plukem 12. rotou ze Žitomiru, tenkrát řečeno na francouzskou frontu.  U Bachmače srážíme se s Němci a opouštíme stanoviště a přijíždíme do Kurska, kde pohřbíváme mrtvé a zařizujeme se ve vagónech. Masaryk vyjednává se Sověty, zápletka, vystoupení. Jsem raněn v Penze. Po dohodě se Sověty odjíždíme přes Vladivostok, Honkong, Singapur, Cejlon, Suez, Port-Said a Terst do vlasti – Hradce Králové.  Dostávám dovolenou a přicházím tak po 6 letech zase domů.

Usměrňuji si plány, ale zůstávám na chalupě po rodičích, pracuji při řemesle. Příležitostně nastupuji jako dělník do tabákové továrny v Lanškrouně, kde v 35 letech jsem dán do penze po těžkém zápalu plic. Opravuji můj domek po rodičích a zápasím o živobytí pro rodinu 4člennou.  Přichází rok 1938. Doba napětí. Přichází Němci. Jsem v Sudetech, optují a přidělují mě obec Bubovice, politický okres Beroun, zůstávám ale v Sudetech. Staráme se organizovat odboj proti Němcům, vybírám u občanů pro žalářované vdovy peníze a různé. 16 května jsem zatčen roku 1944. Po půl roku věznění jsem propuštěn. Pokládám si, že na mě nevynutili Gestapáci bitím ani jiným způsobem jména odbojových pracovníků. Přicházím domů. Nenapravitelně chodím poslouchat rádio ze zahraničí a pomáhám ukrývat Rusy, zajatce, kteří jsou honěny od blížící se fronty. Jíž jest zřejmo, že bude brzy Němcům konec. Přišel krásný den pro nás v Heřmanicích 7 květen, kdy spěchal jsem naproti naším slovanským bratrům Rusům.

Cink Čeněk

 

Uvedený životopis napsaný Vincencem Cinkem mi poskytla jeho vnučka paní Věra R. Tímto bych ji rád poděkoval za podporu stránek o legionářích 12. roty 4. pluku Prokopa Velikého.

Vincenc Cink byl do Československého vojska (legie ruské) zařazen dnem 18. března 1918. Zúčastnil se bojů o Penzu, na inzenské frontě a ústupu od Volhy. V boji o Penzu byl těžce raněn do pravého ramene, což si vyžádalo 5 neděl léčby.

Za svoji službu dobrovolce byl vyznamenán Československou revoluční medailí a Spojeneckou válečnou medailí.

mladík Vincenc Cink

legionář Vincenc Cink

civilista Vincenc Cink

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
26 + 16 =


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>