František Tichavský se narodil 31. března 1885 v Lichnově. František tam prožil celé dětství a také tam pravděpodobně navštěvoval obecnou školu. Otec Valentin Tichavský (nar. 24. 3. 1841) a matka Johana Tichavská, rozená Kvitová (nar. 1834).
František se 16. 5. 1911 oženil s Marianou Drozdovou, která pocházela z pěti dětí, otce už neměla, zemřel při polních pracích na Hané. Manželé František s Marianou bydleli v domku s číslem popisným 48 po rodičích Františka v Lichnově. Tam se jim 30. května 1912 narodil syn, který dostal jméno po otci – František. Byly mu necelé dva roky, když byl jeho otec dne 2. srpna 1914 povolán do 1. světové války. Nastoupil službu k 31. zeměbraneckému pluku v Těšíně jako pěšák.
Františkova žena byla moc hodná a pěkná, měla husté, černé vlasy až po kolena. Zaplétala si je do silného copu, který malý Frantík vždy držel v ruce, když s maminkou usínal. Během války se starala o malé hospodářství, všechny přebytky nosila do Frenštátu pod Radhoštěm na prodej. Za ušetřené peníze opravovala staré stavení.
Dne 18. května 1915 byl František Tichavský jako rakousko-uherský voják zajat v Klimentově. Od této chvíle se stal ruským zajatcem. Myšlenky na domov a jeho rodinu se staly jeho největší motivaci k přežití. Stejně jako ostatní zajatci v Rusku se i František dověděl o vznikajícím se československém vojsku v Rusku a před Vánocemi dne 20. prosince 1917 se v Kosmodimiansku do vojska přihlásil. Tam se také pravděpodobně setkal se svým kamarádem Janem Frankem z Hukvald, s kterým prožil celou legionářskou anabázi.
Dne 19. března 1918 se František stává příslušníkem Československého armádního sboru a je zařazený k 4. střeleckému pluku Prokopa Velikého ke 12. rotě v hodnosti střelce (zapsáno v rozkaze číslo 171 ze 4. dubna 1918). Bylo mu přiděleno osobní číslo 84 994. A to právě v době evakuace Československého armádního sboru z Ukrajiny a jeho cesty na východ s cílem dosáhnout Vladivostoku. František Tichavský se zúčastnil všech klíčových bitev a výprav 4. střeleckého pluku – boje o Penzu, u Alexandrovského mostu, u Bezenčuku, u Lipjag, o Samaru, o Syzraň a také bojů na nikolajevské frontě, inzenské frontě, ústupu od Volhy a ochrany sibiřské magistrály. V boji u Buguruslanu byl raněn. František během své služby obdržel několik pochval za to, že si vedl před nepřítelem vždy neohroženě, vždy věrně plnil všechny úkoly na něj uložené a stal se tak vzorem pro ostatní bratry.
Na konci legionářské cesty přes celé Rusko ho čekal přístav Vladivostok, který věštil návrat domů. František jako účastník 22. transportu na lodi Amerika vyplouvá dne 23. dubna 1920. Loď plula trasou kolem Asie přes Hong-Kong, Singapur, Srí Lanku, Suezský průplav. Po šestačtyřiceti dnech plavby spatřili legionáři italský přístav Terst. Odtud byli pak vlaky přepravováni do rodné vlasti.
František Tichavský se 13. června 1920 vrátil už do svobodného Československa, přijel se svými bratry ve zbrani do domovského města jeho pluku – Hradce Králové. Po nějaké době se shledal i se svou ženou Marianou a synem Františkem. Ten si na něj musel zvykat, protože byl ještě malý, když jeho otec odešel do války. Za nějaký čas Františkovi a Marianě narodila dcera Marie (nar. 18. 8. 1924). Manželka ale vážně onemocněla. Když se syn František učil v Mariánských horách malířem a natěračem, jeho matka zemřela. Po návratu do vlasti začal František opět pracovat ve vápencovém lomu ve Štramberku, jako před válkou.
František se 9. 6. 1928 podruhé oženil. Za ženu si vzal Anežku Rekovou. S ní měl ještě dva syny – Jiřího, který brzy zemřel a Josefa.
Jeho prvorozená vnučka Ludmila na něj vzpomíná: „Když přicházel z práce domu, tenkrát se chodilo pěšky přes les až do Štramberka a v každé roční době. Je to asi šest km. Přicházel těžce unavený a sedával za chalupou u potůčku, tam mu stařenka nosila jídlo. Jeho zvláštností bylo, že jedl nejdříve hlavní jídlo a potom polévku. Někdy kolem roku 1942 onemocněl, byl i v nemocnici ve Frýdku na operaci a v roce 1943 zemřel. Pamatuji si, že doma si vyprávěli, že nesměl mít vojenský pohřeb, protože už jsme byli okupováni Němci. Více si nepamatuji, bylo mi sedm let.“
vnučka paní L. R. ze Štramberka, pravnučka paní L. P. z Kozlovic
Jan Franke (vpravo) a František Tichavský
František Tichavský
František Tichavský s rodinou